Sdružení MEZI ŘEKAMI mapuje historii meziříčí Vltavy a Sázavy, odkaz prvního jahodáře R. Strimpla, totální vystěhování obyvatel regionu za II. svět. války.

Malíř, jenž seznámil Beneše se Štefánikem

Ludvík Strimpl jako mladík ve svém pařížském ateliéru,  foto archiv Mezi řekami

 

Malíř, jenž seznámil Beneše se Štefánikem

Lidové noviny 22. října 2018

Ludvík Strimpl dokázal spojovat Čechy a Slováky žijící před válkou a za války v Paříži FOTO RODINNÝ ARCHIV

Seriál Lidových novin ke stému výročí Československa pokračuje kapitolou o malíři Ludvíku Strimplovi (1880–1937), který za války působil v Paříži jako sekretář Československé národní rady a po vzniku nezávislého státu se stal diplomatem.

Paříž, 13. prosince 1915. Podvečerními ulicemi francouzské metropole rázně kráčí Milan Rastislav Štefánik. Spěchá na schůzku, která se časem ukáže jako historická. Do svého bytu na Quai ďAnjou na ostrově Svatého Ludvíka jej pozval český malíř Ludvík Strimpl. Účelem návštěvy je představit Štefánikovi jiného Čecha – Edvarda Beneše, jenž do Paříže dorazil z habsburské monarchie na počátku podzimu.

Oba mladí muži – Štefánikovi je pětatřicet, Benešovi dokonce o čtyři roky méně – rychle najdou společnou řeč. Oba již od studií patří mezi obdivovatele Tomáše G. Masaryka a oba sdílejí jeho vizi vzniku nezávislého československého státu. V bytě na Quai ďAnjou, kde žije Ludvík Strimpl s manželkou Jiřinou a dcerkou Evou, vstupuje Štefánik do československého zahraničního odboje. Spolu s Benešem a Masarykem vytváří neobyčejně efektivní trojlístek, jemuž se nakonec podaří to, co se ještě v roce 1915 zdá jako čiré šílenství.

Nejmenovaný konzul v Paříži

Světlo světa spatřil Ludvík Strimpl 18. listopadu 1880 na Starém Městě pražském v rodině krejčovského mistra. Chlapcova záliba v kreslení neunikla pozornosti jeho nejbližších. Vzory mu byly ilustrace v knihách, podomní obchodníci i architektonická výzdoba. Po maturitě na malostranském gymnáziu a krátkém intermezzu na právnické fakultě začal rozvíjet svůj talent na akademii výtvarných umění ve speciálce Vojtěcha Hynaise. Po absolutoriu pokračoval v letech 1903 a 1904 ve studiu na malířské akademii v Mnichově u Ludwiga von Hertericha, uznávaného portrétisty a tvůrce obrazů s historizujícími motivy. Po krátkém pobytu na středním Slovensku a v Bruggách se Strimpl v roce 1904 usadil v Paříži, odkud zajížděl do Belgie a Nizozemí. Na svých cestách vytvořil řadu děl, z nichž je zřejmý jeho smysl pro psychologickou živost portrétů i světelnou impresi městských scenerií. Výrazně na sebe upozornil krajinářskými motivy z Dětvy a figurálními obrazy z Brugg, které přitahovaly pozornost na výstavě konané v roce 1907 v Mánesu.

V Paříži byl Ludvík Strimpl, jak vzpomínal Lev Sychrava, jakýmsi „nejmenovaným konzulem své vlasti“ v nepočetné české kolonii, ale i pro krajany, kteří přišli do města nad Seinou na zkušenou. Na bulváru Saint-Michel v restauraci Amiot měl svůj oblíbený stůl, kde obědvával s výtvarníky Hugem Boettingerem, Tavíkem Františkem Šimonem, Bohumilem Kafkou a Otakarem Španielem. A do tohoto bohémského prostředí uvedl sochař Kafka jednoho podzimního dne roku 1904 slovenského astronoma Milana R. Štefánika ao rok později vysokoškoláka ze Sorbonny Edvarda Beneše.

Štefánik měl sice jistý šarm, ale teprve pobyt ve Francii z něj učinil šviháka s dokonalým vystupováním. Podle Kafky to Strimpla inspirovalo, aby vytvořil dvě jeho karikatury: na jedné je zachycen „v nemotorném postoji“ a „pomačkaných šatech“ s deštníkem, na jehož rukojeti je vyřezána hlava husy a trakař, a na té druhé „je Štefánik elegantně oděn, kolem něho na zemi spousty kufrů s nálepkami hotelů všech dílů světa, v pozadí automobil“. Beneš v té době též nevypadal lépe, avšak na jeho zevnějšku a chování energicky zapracovala rusovlasá dívka, se kterou tehdy v Paříži navázal vážnou známost, pozdější choť Hana Benešová. Štefánik a Beneš se tehdy v restauraci Amiot nepotkali.

Do rodného města zavítal Ludvík Strimpl nejen na vernisáž výstavy v Mánesu, ale především proto, aby se 22. června 1907 oženil se slečnou Jiřinou Matějčkovou. Novomanželé poté odcestovali do Paříže, kde se Strimpl živil převážně jako ilustrátor knih v nakladatelství Calmann-Lévy, zhotovoval však i kresby pro různé společenské a módní časopisy. Podle jedné z dobových kritik byl Strimpl „velmi vtipný“ kreslíř a pozorovatel života, poněkud „maroldovského rázu“ a „rozený ilustrátor“, což prokázal i svými karikaturami v humoristickém časopise Švanda Dudák.

V roce 1912 se Ludvíku a Jiřině Strimplovým narodila holčička, jež při křtu dostala jméno Eva, kmotrem se stal Milan R .Štefánik. Ten, podle jejího svědectví, byt rodičů navštěvoval pravidelně; v září 1914 prožil u Strimplů rekonvalescenci po propuštění z nemocnice, během níž uzrálo jeho rozhodnutí vstoupit do francouzského vojenského letectva. Odvážný pilot stoupal po žebříčku vojenských hodností, na což vzpomínala Eva Strimplová s tím, že „maminka vždy přišívala Milanovi nějaké frčky“.

V září 1915 začal do domu na ostrově Svatého Ludvíka docházet i Edvard Beneš, kterého Strimpl seznámil s předními francouzskými novináři a členy parlamentu. Na jedno takové setkání vzpomínal Beneš s úsměvem, neboť návštěvníkům podal „dost podrobný výklad o situaci“, který ukončil požadavkem na „rozbití Rakouska-Uherska a osvobození Čech“. Přítomný poslanec poodešel s jedním novinářem stranou a Beneš po chvilce zaslechl ke své řeči komentář: „Je to velmi hodný hoch, ale je blázen.“ V prosinci 1915 se v tomto bytě poprvé setkal Beneš se Štefánkem, aby se po boku Tomáše G. Masaryka postavili do čela zahraničního odboje.

Do protirakouské revolty se Ludvík Strimpl zapojil mnoha způsoby. 16. září 1915 se přihlásil ke službě ve zbrani, byl však záhy určen k politické a propagační práci v Českém komitétu zahraničním a posléze v Československé národní radě. Pro odbojovou centrálu vytvořil řadu propagačních tiskovin, ale i úředních tiskopisů, spolu s výtvarníkem Emilem Purghartem vypracoval návrh na československý znak, který legionáři nosili na stejnokroji. Československé republice, existující zatím jen v plánech politiků, zajistil i první „výsostné území“, když v dubnu 1916 vyhledal a najal na Rue Bonaparte 18 několik kanceláří. Starý měšťanský dům s monumentálním schodištěm si posléze Národní rada pronajala celý, a to včetně starožitného mobiliáře. Strimpla, který kanceláře a obytné místnosti dovybavil soudobým nábytkem, koberci a reprodukcemi obrazů, oprávněně nazval Lev Sychrava „pravým ubytovatelem Národní rady“.

Malířský stojan Strimpl během války opustil a stal se sekretářem Národní rady a pro neocenitelné kontakty ve francouzském prostředí i pomyslnou pravou rukou Edvarda Beneše. Podnikal cesty jak po spojeneckých státech, tak po Francii, kde ve vojenských leženích promlouval k legionářům. Koncem října 1918 přijel s Benešem do Ženevy na jednání s reprezentanty domácího odboje. Dne 1. listopadu 1918 se stal oficiálním zaměstnancem ministerstva zahraničních věcí nově vzniklé republiky, kde zastával post vedoucího kabinetu ministra. A v této funkci setrval až do června 1922. V letech 1922 až 1927 působil jako vyslanec v Belgii. Po návratu do vlasti v září 1927 se stal přednostou diplomatického protokolu ministerstva zahraničí a zároveň převzal funkci ceremoniáře v prezidentské kanceláři.

Chvíle s Masarykem

V této funkci organizoval nástupní audience vyslanců, které doprovázel k prezidentu republiky nebo ministru zahraničí. Podle svědectví pamětníků si cizí diplomaté vážili Strimplových služeb, v nichž „prokazoval vždycky takt, obratnost a přirozený šarm“, mnozí pak byli překvapeni, že se „na parketách diplomatických salonů“ nepohyboval od mládí. V jeho společnosti se dobře cítil i Tomáš G. Masaryk, který se Strimplem podnikal vyjížďky koňmo v Lánech nebo Židlochovicích. Strimpl s Masarykem zažil nejen veselé chvíle, ale i ty smutné, ba tragické: v květnu 1934 během audience diplomatického sboru byl nucen šeptem napovídat vážně churavému Masarykovi slova, jež prezident už nedokázal přečíst; Strimplův rukopis lze vysledovat iz aranžmá smutečního obřadu při pohřbu T. G. M. v září 1937.

Ludvík Strimpl byl patrně jediným opravdovým přítelem Edvarda Beneše, pro něhož měl nedocenitelnou vlastnost: mlčenlivost spojenou s oddanou spolehlivostí. Byl tedy nejen ideálním mužem pro důvěrná poslání, ale i partnerem v diskusích, a to nejen o politice. Jako neoficiální umělecký poradce se Strimpl aktivně angažoval po boku Beneše v jeho zápase za obnovu Černínského paláce. Trvalo několik let, než se zdařilo prosadit adaptaci barokní památky sloužící jako vojenské kasárny na reprezentativní sídlo ministerstva zahraničí.

S rodinou Ludvíka Strimpla trávili manželé Benešovi volné chvíle velmi rádi; v zimě na lyžích ve Špindlerově Mlýně, v létě u vody v Chlumu u Třeboně. Jednu srpnovou neděli v roce 1929 oba manželské páry prožívaly na Táborsku. Podle Hany Benešové se tenkrát její manžel u Sezimova Ústí od přátel oddělil a rychle zamířil na návrší s výhledem na soutok Lužnice s Kozským potokem, kde zvolal: „Tady to bude!“ Tak byl nalezen pozemek nejen ke stavbě proslulého letního sídla Benešových, ale i vily jeho přítele. Strimpl byl místem též nadšen a velmi rychle zhotovil skicu svého domu, do níž promítl reminiscence na architekturu belgického venkova. Byla již dokončena hrubá stavba obou vil, když se na parcele bezprostředně sousedící se Strimplovou počal v srpnu 1930 stavět dům třetí. Stavebníkem byl rovněž diplomat, Zdeněk Fierlinger, s nímž se Beneš i Strimpl sblížili ve 20. letech.

Ludvík Strimpl zemřel naprosto neočekávaně v důsledku komplikací po operaci slepého střeva 20 .prosince 1937. Pohřební obřad se konal o dva dny později ve zcela zaplněném kostele svatého Štěpána v Praze. Se zesnulým se rozloučil diplomatický sbor, dále premiér Milan Hodža, generálové Jan Syrový a Ludvík Krejčí, primátor Petr Zenkl a opat Metoděj Zavoral. Na čelném místě stanul Edvard Beneš s manželkou, ministrem zahraničí Kamilem Kroftou a vyslancem Janem Masarykem. Farář Hladík vykonal církevní obřad, poté byla rakev za účasti legionářů dopravena k Olšanským hřbitovům. S Ludvíkem Strimplem se zde jménem ministerstva zahraničí rozloučil Bohdan Pavlů a za spolupracovníky z pařížské Národní rady novinář Lev Sychrava. Za přítomnosti rodiny, Hany Benešové a kancléře Přemysla Šámala byly ostatky zemřelého uloženy do rodinné hrobky. Strimplovy obrazy se dodnes úspěšně draží v aukčních síních a jsou prezentovány v galeriích.

MICHAL KOLÁŘ

historik